Takže sem se rozhodla, že založim rubriku Fan Fiction a pokusim se napsat pár povídek :-P A tady máte můj první výtvor, tak ji pořádně okomentujte! ;-D
Pomalu přecházel z klusu do zběsilého běhu. Nevnímal, že proudy dešťových kapek bičující jeho obličej mu rozmazávají jeho pečlivě nalíčené oči. Nevnímal, že jindy tak upravené natupírované vlasy jsou teď pod náporem sílícího deště a větru čím dál splihlejší. Nevnímal lidi, kteří se za ním s údivem otáčeli. Poznali ho? Věděli snad, že tohle je ten slavný Bill Kaulitz, kterého zbožňují statisíce fanynek, a které by pro něj z čisté lásky k němu obětovaly svůj vlastní život? On však nevnímal nic než strašlivou Nicotu, která ho čím dál víc den ode dne pohlcovala a ničila i ty poslední zbytky jeho na miliony kousíčku roztříštěnou duši. Obklopovala ho na každém kroku a byla stále blíž a blíž. Věděl, že jednou může tenhle konec nastat, ale že to bude tak směšně brzy, to opravdu nečekal. Už nemohl ten nátlak veřejnosti vydržet, ani hromady dopisů od fanynek, jejichž obsah byl většinou zakončen větou, která se mu vryla do paměti a vždy když si ji vybavil, píchlo ho u srdce a zatmělo se mu před očima.
"Bille, z čisté lásky k Tobě, bych klidně obětovala svůj vlastní život!"
Dřív mu těchto pár slov nedělalo těžkou hlavu, protože věděl, že zoufale do něj zamilované fanynky píšící tyto dopisy by v záchvatu své lásky napsaly cokoliv neuvědomujíce si pravou skutečnost. Ale i přesto si toho vážil. Ale když to neustávalo a hysterických fanynek jen přibývalo, začínalo toho na něj být trochu moc. Sváděl sám se sebou vnitřní boj. Sláva a úspěch ho začínaly ničit. Už dlouho nezažil ten radostný pocit, který ho vždy při koncertech, když stál na pódiu před ječícími fanynkami volajícími jeho jméno naplňoval. A jeho rozhodnutí, o kterém už poslední dobou přemýšlel jako o jediném možném východisku z toho všeho, utvrdil článek, jehož zdrcující titulek přitáhl jeho oči jako magnet.
TOKIOMÁNIE MÁ PRVNÍ OBĚŤ!
Včera, dne 7.5.2007 se rozhodla se svým životem skoncovat teprve 14letá Linda K. (mj. velká fanynka úspěšné skupinyTokio Hotel). V odpoledních hodinách ji nalezla její mladší sestra bezvládně ležící na podlaze koupelny s několika řeznými ranami na předloktí. "V poslední době byla jako tělo bez duše a s nikým moc nemluvila. Nikdo nechápal, jak se z tak veselé a radostně na svět pohlížející dívky stala tak introvertní tajnůstkářka. Včera, kdy už dlouho nevycházela z koupelny a nereagovala ani na volání svého jména, jsem začínala mít o ní trochu strach. Nebylo zamčeno a tak jsem vešla dovnitř a uviděla ji v tomhle stavu. Přisedla jsem k ní a vzala její znehybnělé tělo do náruče. Jediné co stačila ještě naposledy říct bylo: ´Bille, miluji Tě...´"
Dál už číst nemohl. Bylo to vůbec poprvé, co litoval, že kdy nějaká skupina Tokio Hotel vznikla. Ne, tohle ne! To se nemělo nikdy stát! To nemůže dál pokračovat! Musí to skončit! Už nechce mít na svědomí žádné další nevinné lidské životy. Cítil se, jako by ho opustil člověk, kterého dobře znal a byl mu velice blízký. Vždyť jí bylo teprve 14! Celý život měla před sebou. Tohle musí skončit! MUSÍ!
Od té doby, co si Bill tuto šokující zprávu přečetl, byl stále uzavřenější. Rušil koncerty a rozhovory s novináři toužícími po nějakém vysvětlení. Nedokázal by to. Už nemohl dál...
Běžel jako o život. Byl skrz na skrz promočený a vlasy mu už padaly do bledého a od rozmazaných líčidel špinavého obličeje. Konečně byl na místě. Zastavil se až na okraji skály. Pohledem spočinul dole na skalnatých útesech, rozrážejících zběsilé vlnobití. Obloha jetšě více potemněla a projel jí klikatý blesk za doprovodu ohlušujícího zvuku hromu.´Za chvíli to všechno skončí´, utěšoval sám sebe. Co asi teď dělá Tom? Možná ještě nic neví o tomhle jeho plánu. Nebo už snad čte jeho dopis na rozloučenou, ve kterém mu vše vysvětluje. Věděl, že on jako jediný ho může pochopit. Zavřel oči a začal vzpomínat na jejich společné zážitky, úspěchy a utrpení a jeho duše se přitom usmívala a naplňovala ho příjemným pocitem...
Tom právě přišel domů a měl jednoznačný plán: Konečně si s Billem promluvit o tom všem, co se odehrálo od smrti té dívky, protože už se na to všechno nemohl dívat. Ale když po několikátém zavolání Billova jména nepřicházela žádná odpověď, začínalo mu to být divné. Vždyť už několik dní nevycházel z domu. Otevřel tedy dveře do jeho pokoje a zrak mu padl na bílou obálku položenou na posteli. ´Co má zase tohle znamenat?´, říkal si sám pro sebe Tom. Došel k posteli, s třesoucíma rukama otevřel obálku, vyndal z ní dopis, posadil se a začal číst...
Drahý Tome,
vím, že ty jediný mě můžeš pochopit. Už nemůžu dál... Ty jediný víš, jak mě smrt té dívky hluboce zasáhla a zanechala ve mně nesmazatelné stopy. Musím s tím skoncovat dřív, než budu mít na svědomí další oběť. Chci, abys věděl, že jsem tě miloval tak, jak jen může bratr svého bratra milovat a byl jsi pro mě nejdůležitějším člověkem mého krátkého života. Věř, že jsem udělal správné rozhodnutí. Nikdy tě neopustím...
Sbohem
Tvůj milující Bill
Tom nebyl schopen pohybu. To přece nemůže být pravda! To mu přece Bill nemohl udělat! Začal si vyčítat, že si s ním nepromluvil dřív. Ale uvědomil si, že slzy a výčitky mu nepomůžou. Třeba ještě není pozdě! Tato myšlenka ho opět postavila na nohy. Podíval se na jejich společnou fotku, kterou měl Bill na nočním stolku a hypnotizoval Billův rozzářený obličej pohledem. Kam by asi on šel, kdyby... Tryskem vyběhl z domu a jakože běh nebyl jeho silnou stránkou, bežel tak, jako nikdy v životě. Běžel a běžel a konečně před sebou začal rozpoznávat tmavou siluetu na kraji skály. Tak přece... Už byl od něj jen pár metrů, když najednou Bill roztáhl ruce a zmizel mu z dohledu.
"Nééééé, Bille, to néééééé!!!!" Křičel Tom a do očí mu vhrkly slzy. Doběhl na místo, na kterém ještě před pár vteřinami stálo jeho dvojče a díval se dolů do propasti, která mu právě vzala bratra.
Bill zaslechl Tomův výkřik, ale snažil se ho nevnímat. "Sbohem, Tome", zašeptal a pak už jen letěl a cítil obrovské uspokojení, že konečně tohle jeho trápení skončilo. Opět hlasitě zahřmělo a moře se za ním navždy uzavřelo.
Autor: Tok!oNiki
Twe Niki ty nedožiješ! Zase bulim jako želva! A to sem měla dobrou náladu... Dyž já se do toho dycky tag moc vžiju, že nevnímám nic jinýho :-D.... Heh a tu povídkubych ohodnotila jedničkou podtrženou awe tu tam jaksi nemáš mno :-D