Mno tak se pokoušim napsat nějakou vícedílnou povídku a tady máte 1. díl :D Nejni to zatim nějaký napínavý, páč je to přece jen 1. díl, ale snažim se... ;) :))) Tak pište komentáře, ať vim jestli mám psát dál... :P :)
Rozhlédnu se kolem dokola po celém náměstí a do očí mě udeří neonový nápis KOKTEJLBAR. Super! Potřebuju něco na uklidnění. Protože začne foukat chladný letní večerní vítr, neotálím dlouho a rychlými kroky projdu kolem rozlehlé fontány s velkolepým vodotryskem zaujímající podstatnou část náměstíčka, minu milostný pár okupující nedalekou lavičku divoce se líbající, div že se nespolknou, přeběhnu silnici a zastavím se na kraji chodníku ozářena reflektory přijíždějícího automobilu. Řidič zabrzdí těsně u mě, až nadskočím a z tmavého okénka naleštěného černého bavoráka vykloní svou plešatou hlavu dědula, který má už své nejlepší roky dávno za sebou a ten se mě zeptá: "Tak za kolik?"
"Za 3 minuty deset, úchyle!" Zazdím prudce jeho touhy, nečekám na jeho reakci a prudce otevřu dveře KOKTEJLBARu.
"Au!"
"Sorry, omlouvám se... já..." nedořeknu, protože v tu chvíli já, nejukecanější tvor na týhle planetě, ztratím řeč a samým překvapením ani nedýchám. Je to ON!
"To nic," usměje se na mě povzbudivě, když vidí, jak na něj s otevřenou pusou civim.
Okamžitě se vzpamatuju: "Já... fakt promiň... ale... no... sem celkem v šoku," vybrekotám jednu větu, jak kdybych právě vstala z mrtvých a už uvolněněji bez napětí v hlase dodám: "Víš, nestává se mi denně, abych přizabila nějakou celebritu a už vůbec ne tu, s kterou sem se tak strašně chtěla setkat."
Chvíli se navzájem měřímě pohledem, ale pak nevydržíme a oba se rozesmějeme.
Vzpamatuju se jako první: "Sem Nikola, ale všichni mi říkají Niki," představím se a podám mu ruku.
"A já sem..."
"Bill Kaulitz," nenechám ho domluvit, on stiskne mou pravičku a já cítím elektrizující náboj, který projede celým mým tělem. Hledíme si zpříma do očí a mě se už už samým blahem začínají podlamovat kolena.
"Neposadíme se?" uvede mě Bill zpět do reality, pustí mou ruku a ukáže na nejbližší volný stůl.
"Byl jsi už na odchodu, nebudu zdržovat," odmítnu pozvání, leč on je nekompromisní.
"To sice jo, ale jen proto, že už tu nebyl žádnej zajímavej člověk, se kterým by se dalo normálně pokecat."
"A teď už tu je?" zeptám se s jistou nadějí v hlase.
"Možná..." řekne vážne a věnuje mi nádherný úsměv.
"No tak proti tomu se nedá už nic namítat," změním svůj původní úmysl odejít, a teprve když se pořádně vysmějeme, zabereme už poslední volný stolek.
Jakmile usedneme, Bill se mě zeptá: "Ty nejsi z Německa, že jo?"
"Nejsem," potvrdím jeho odhad, "sme tu se školou na 14 dní ohledně zdokonalování němčiny. Jinak sem z Český republiky."
"Náhodou, skoro bych nepoznal, že nejsi Němka. Až na ten přízvuk, no..." A čím sem si vlastně zasloužil, že právě mě dneska málem přizabila tak krásná holka?" změní nečekaně téma a s vážnou tváří zaryje jeho pronikavé oči do těch mých.
"Víš... já... no... vlastně jsem... totiž... chci říct... " panebože, to už je dneska podruhý! Co se to se mnou sakra děje? Ještě nikdy se mi nestalo, abych se nevzmohla na odpověď a flirtování je přitom moje silná stránka. Vždyť jsem to vždycky já, drzá bláznivá puberťačka, co má na všechno odpověď a co chce vyčnívat z davu a být jiná než ostatní. A teď? Sedím tu před tímhle 18letým klukem, který mě vždycky nesmírně přitahoval a minutu od minuty stále více přitahuje a nenacházím slova.
Naštěstí mě z mé zoufale trapné situace zachrání servírka. "Tak co si dáme?" zašvitoří blondýna směrem k Billovi jako bych já byla vzduch.
Bill má v obličeji nicneříkající výraz, není na něm poznat, co si myslí a obrátí se na mě: "Co piješ?" nepatrně se usměje.
"Třeba mojito," pokrčím rameny."
"2x mojito," objedná Bill.
"K službám," zakdáká ta slepice, vybalí na Billa 2 řady naleštěných bílých zubů a rádoby ladným krokem odkráčí, div si zadek nevykroutí.
"A kde máš vůbec zbytek bandu?" zeptám se se zájmem.
"No, Tom určitě někde balí holky v nějakým baru a Gustav s Georgem jsou asi na hotelu a dívaj se na fotbal."
"Nehraje náhodou Česko a Německo?" vyhrknu zúčastněně.
"Hm," zamyslí se Bill, "a víš, že asi jo?"
"Pojď se vsadit," navrhnu.
"Dobře, sice se o sport nezajímám, ale tohle si nenechám ujít, a o co?" zamrká spiklenecky.
"Hm, nenapadá tě nic?" zeptám se bezradně.
"Měl bych jeden návrh: Vítěz má volný pole působnosti. Může udělat a nakázat tomu druhýmu cokoliv. Poraženej se musí přizpůsobit."
"Platí!" Stvrdíme naši sázku podáním ruky a to už před nás blondýna postaví 2 mojita, nezapomene přidat úsměv na Billův účet a opět se vzdálí. Ovšem, všimla jsem si, že naši dvojici upřeně pozoruje z povzdálí a vždy si stoupne tak, aby nás měla pod dohledem.
Přitáhnu si zelenomodrý nápoj blíž k sobě.
"Promiň," omluvím se a zvednu mobil rozehrající se mi v kapse.
"Simčo, co se děje?"
"Niki! Průšvih! Kde ksakru vězíš? Kobra tě hledala. Už je hodinu večerka."
"Za moment jsem tam," ukončím hovor.
"Je mi to strašně moc líto, ale už budu muset jít..." řeknu pohřebním tónem a vůbec tak nepřeháním. Nechce se mi opustit společnost kluka, s kterým jsem se tak strašně moc chtěla setkat a dala bych za to i nevím co. A teď, poté co jsem strávila nejhezčí půlhodinu mého života, to má všechno skončit. A navíc mé představy předčily veškerá očekávání. Bill je strašně fajn a sympatickej kluk, žádnej namyšlenej frajer, kterému sláva stoupla do hlavy. Ach jo...
"Opravdu musíš?" přemlouvá mě a je na něm vidět, že ho můj nečekaný odchod mrzí.
"Musím," zklamu ho, "ráda bych ještě zůstala, ale už tak mám postaráno o pořádnej průšvih, ale za to mi to stálo." Usměju se na něj a položím na stůl 5eurovku, ale Bill se ohradí, že to prý bylo na jeho účet.
"Tak já tě alespoň doprovodím," nabídne se.
"Nechci otravovat, je to jen 10 minut odsud."
"Ale já tě doprovodím rád!"
Už nic nenamítám, Bill zaplatí a bok po boku vyjdeme z KOKTEJLBARu.
"Nějak se ochladilo," prohodím a Bill mou poznámku nenechá bez povšimnutí a podá mi svou mikinu. S úsměvem ji přijmu.
Kráčíme vedle sebe letní nocí, nemluvíme, takhle beze slov je to ještě romantičtější a ani jeden z nás to nechce zbytečným žvaněním zkazit.
.....
A to už jsme před naším hotelem.
"Tak... díky za doprovod," poděkuju mu a přidám co nejhezčí úsměv.
Po této větě mezi námi nastane takové ticho, že by se dalo krájet, stojíme naproti sobě a dělí nás asi jen 20 cm. Atmosféra je taková... zvláštní. Uvědomuju si moc dobře, že setkání s mým vysněným klukem bude už za pár minut minulostí a tak bych strašně ráda Billovi vyklopila, jak moc ho miluju a toužím ho alespoň jednou jedinkrát políbit. Místo toho ale mlčím jako hrob a propaluju jeho oči pohledem, kterým se mu trochu snažím naznačit své city.
A Bill zničehonic řekne: "Niki, ty seš tak strašně senzační a krásná holka!" Zvedne ruku k mé tváři jako by chtěl promnout pramínek mých vlasů, ale pak ji nechá klesnout zase zpátky.
Sklopím zrak k zemi a nevím,co na to říct."Víš,bylo mi s tebou strašně fajn a přeji si z celého srdce, aby tahle chvíle trvala věčně, i když vím, že to nejde. Podívám se mu opět do očí a vidím v nich soucit a pochopení.
"Niki? Jsi to ty?" Volá na mě Simča co nejhlasitějším šepotem, vyklánějící se z okna a divoce gestikulující.
"Měla bys už jít, už tak máš kvůli mě dost velkej průšvih," upozorní mě Bill.
Po tváři mi steče slza.
"Ale, Niki, nebreč. Nemáš proč. Já tě zase kdykoli rád uvidím," povzbudí mě a tak krásně sladce, jak to umí jen on, se na mě usměje, až už to nevydržím a vrhnu se mu kolem krku, oči mám jak Niagarské vodopády.
Bill se nezdá mým náhlým výpadem zaskočený a přitáhne si mě blíž k sobě. Stojíme tam takhle v objetí dobrých 10 minut.
"Reichlová!?" zazní nebezpečně blízko Kobřin hlas. Varovný signál věštící pořádnej průšvih.
Odtáhnu se od Billa. Ten mi setře slzu, stékající po mé tváři a řekne: Rád jsem tě poznal. A nezapomeň na naši sázku," spiklenecky na mě mrkne a odchází, protože Kobra je už v mém zorném úhlu.
"Reichlová? Jak si to jako představujete?" spustí. "Tohle sice není škola, ale holubník z toho taky dělat nebudete! Už dobré dvě hodiny je večerka!
Bla bla bla.
Ještě naposledy se ohlédnu, ale nevidím nic než černočernou tmu.
"Guten Nacht, Bill" zašeptám do noci...
"Za 3 minuty deset, úchyle!" Zazdím prudce jeho touhy, nečekám na jeho reakci a prudce otevřu dveře KOKTEJLBARu.
"Au!"
"Sorry, omlouvám se... já..." nedořeknu, protože v tu chvíli já, nejukecanější tvor na týhle planetě, ztratím řeč a samým překvapením ani nedýchám. Je to ON!
"To nic," usměje se na mě povzbudivě, když vidí, jak na něj s otevřenou pusou civim.
Okamžitě se vzpamatuju: "Já... fakt promiň... ale... no... sem celkem v šoku," vybrekotám jednu větu, jak kdybych právě vstala z mrtvých a už uvolněněji bez napětí v hlase dodám: "Víš, nestává se mi denně, abych přizabila nějakou celebritu a už vůbec ne tu, s kterou sem se tak strašně chtěla setkat."
Chvíli se navzájem měřímě pohledem, ale pak nevydržíme a oba se rozesmějeme.
Vzpamatuju se jako první: "Sem Nikola, ale všichni mi říkají Niki," představím se a podám mu ruku.
"A já sem..."
"Bill Kaulitz," nenechám ho domluvit, on stiskne mou pravičku a já cítím elektrizující náboj, který projede celým mým tělem. Hledíme si zpříma do očí a mě se už už samým blahem začínají podlamovat kolena.
"Neposadíme se?" uvede mě Bill zpět do reality, pustí mou ruku a ukáže na nejbližší volný stůl.
"Byl jsi už na odchodu, nebudu zdržovat," odmítnu pozvání, leč on je nekompromisní.
"To sice jo, ale jen proto, že už tu nebyl žádnej zajímavej člověk, se kterým by se dalo normálně pokecat."
"A teď už tu je?" zeptám se s jistou nadějí v hlase.
"Možná..." řekne vážne a věnuje mi nádherný úsměv.
"No tak proti tomu se nedá už nic namítat," změním svůj původní úmysl odejít, a teprve když se pořádně vysmějeme, zabereme už poslední volný stolek.
Jakmile usedneme, Bill se mě zeptá: "Ty nejsi z Německa, že jo?"
"Nejsem," potvrdím jeho odhad, "sme tu se školou na 14 dní ohledně zdokonalování němčiny. Jinak sem z Český republiky."
"Náhodou, skoro bych nepoznal, že nejsi Němka. Až na ten přízvuk, no..." A čím sem si vlastně zasloužil, že právě mě dneska málem přizabila tak krásná holka?" změní nečekaně téma a s vážnou tváří zaryje jeho pronikavé oči do těch mých.
"Víš... já... no... vlastně jsem... totiž... chci říct... " panebože, to už je dneska podruhý! Co se to se mnou sakra děje? Ještě nikdy se mi nestalo, abych se nevzmohla na odpověď a flirtování je přitom moje silná stránka. Vždyť jsem to vždycky já, drzá bláznivá puberťačka, co má na všechno odpověď a co chce vyčnívat z davu a být jiná než ostatní. A teď? Sedím tu před tímhle 18letým klukem, který mě vždycky nesmírně přitahoval a minutu od minuty stále více přitahuje a nenacházím slova.
Naštěstí mě z mé zoufale trapné situace zachrání servírka. "Tak co si dáme?" zašvitoří blondýna směrem k Billovi jako bych já byla vzduch.
Bill má v obličeji nicneříkající výraz, není na něm poznat, co si myslí a obrátí se na mě: "Co piješ?" nepatrně se usměje.
"Třeba mojito," pokrčím rameny."
"2x mojito," objedná Bill.
"K službám," zakdáká ta slepice, vybalí na Billa 2 řady naleštěných bílých zubů a rádoby ladným krokem odkráčí, div si zadek nevykroutí.
"A kde máš vůbec zbytek bandu?" zeptám se se zájmem.
"No, Tom určitě někde balí holky v nějakým baru a Gustav s Georgem jsou asi na hotelu a dívaj se na fotbal."
"Nehraje náhodou Česko a Německo?" vyhrknu zúčastněně.
"Hm," zamyslí se Bill, "a víš, že asi jo?"
"Pojď se vsadit," navrhnu.
"Dobře, sice se o sport nezajímám, ale tohle si nenechám ujít, a o co?" zamrká spiklenecky.
"Hm, nenapadá tě nic?" zeptám se bezradně.
"Měl bych jeden návrh: Vítěz má volný pole působnosti. Může udělat a nakázat tomu druhýmu cokoliv. Poraženej se musí přizpůsobit."
"Platí!" Stvrdíme naši sázku podáním ruky a to už před nás blondýna postaví 2 mojita, nezapomene přidat úsměv na Billův účet a opět se vzdálí. Ovšem, všimla jsem si, že naši dvojici upřeně pozoruje z povzdálí a vždy si stoupne tak, aby nás měla pod dohledem.
Přitáhnu si zelenomodrý nápoj blíž k sobě.
"Promiň," omluvím se a zvednu mobil rozehrající se mi v kapse.
"Simčo, co se děje?"
"Niki! Průšvih! Kde ksakru vězíš? Kobra tě hledala. Už je hodinu večerka."
"Za moment jsem tam," ukončím hovor.
"Je mi to strašně moc líto, ale už budu muset jít..." řeknu pohřebním tónem a vůbec tak nepřeháním. Nechce se mi opustit společnost kluka, s kterým jsem se tak strašně moc chtěla setkat a dala bych za to i nevím co. A teď, poté co jsem strávila nejhezčí půlhodinu mého života, to má všechno skončit. A navíc mé představy předčily veškerá očekávání. Bill je strašně fajn a sympatickej kluk, žádnej namyšlenej frajer, kterému sláva stoupla do hlavy. Ach jo...
"Opravdu musíš?" přemlouvá mě a je na něm vidět, že ho můj nečekaný odchod mrzí.
"Musím," zklamu ho, "ráda bych ještě zůstala, ale už tak mám postaráno o pořádnej průšvih, ale za to mi to stálo." Usměju se na něj a položím na stůl 5eurovku, ale Bill se ohradí, že to prý bylo na jeho účet.
"Tak já tě alespoň doprovodím," nabídne se.
"Nechci otravovat, je to jen 10 minut odsud."
"Ale já tě doprovodím rád!"
Už nic nenamítám, Bill zaplatí a bok po boku vyjdeme z KOKTEJLBARu.
"Nějak se ochladilo," prohodím a Bill mou poznámku nenechá bez povšimnutí a podá mi svou mikinu. S úsměvem ji přijmu.
Kráčíme vedle sebe letní nocí, nemluvíme, takhle beze slov je to ještě romantičtější a ani jeden z nás to nechce zbytečným žvaněním zkazit.
.....
A to už jsme před naším hotelem.
"Tak... díky za doprovod," poděkuju mu a přidám co nejhezčí úsměv.
Po této větě mezi námi nastane takové ticho, že by se dalo krájet, stojíme naproti sobě a dělí nás asi jen 20 cm. Atmosféra je taková... zvláštní. Uvědomuju si moc dobře, že setkání s mým vysněným klukem bude už za pár minut minulostí a tak bych strašně ráda Billovi vyklopila, jak moc ho miluju a toužím ho alespoň jednou jedinkrát políbit. Místo toho ale mlčím jako hrob a propaluju jeho oči pohledem, kterým se mu trochu snažím naznačit své city.
A Bill zničehonic řekne: "Niki, ty seš tak strašně senzační a krásná holka!" Zvedne ruku k mé tváři jako by chtěl promnout pramínek mých vlasů, ale pak ji nechá klesnout zase zpátky.
Sklopím zrak k zemi a nevím,co na to říct."Víš,bylo mi s tebou strašně fajn a přeji si z celého srdce, aby tahle chvíle trvala věčně, i když vím, že to nejde. Podívám se mu opět do očí a vidím v nich soucit a pochopení.
"Niki? Jsi to ty?" Volá na mě Simča co nejhlasitějším šepotem, vyklánějící se z okna a divoce gestikulující.
"Měla bys už jít, už tak máš kvůli mě dost velkej průšvih," upozorní mě Bill.
Po tváři mi steče slza.
"Ale, Niki, nebreč. Nemáš proč. Já tě zase kdykoli rád uvidím," povzbudí mě a tak krásně sladce, jak to umí jen on, se na mě usměje, až už to nevydržím a vrhnu se mu kolem krku, oči mám jak Niagarské vodopády.
Bill se nezdá mým náhlým výpadem zaskočený a přitáhne si mě blíž k sobě. Stojíme tam takhle v objetí dobrých 10 minut.
"Reichlová!?" zazní nebezpečně blízko Kobřin hlas. Varovný signál věštící pořádnej průšvih.
Odtáhnu se od Billa. Ten mi setře slzu, stékající po mé tváři a řekne: Rád jsem tě poznal. A nezapomeň na naši sázku," spiklenecky na mě mrkne a odchází, protože Kobra je už v mém zorném úhlu.
"Reichlová? Jak si to jako představujete?" spustí. "Tohle sice není škola, ale holubník z toho taky dělat nebudete! Už dobré dvě hodiny je večerka!
Bla bla bla.
Ještě naposledy se ohlédnu, ale nevidím nic než černočernou tmu.
"Guten Nacht, Bill" zašeptám do noci...
Autor: Tok!oNiki