close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Školní výlet v Německu - 2. díl

14. října 2007 v 10:33 | Tok!oNiki |  →Školní výlet v Německu
Courám se pomalu chodbou. Kobra měla naštěstí tolik soucitu, když viděla, že jsem úplně mimo a řekla, že si to vyřídídme až zítra a teď ať jdu okamžitě spát. Neprotestovala jsem. Vlastně jsem nedělala vůbec nic. Tělo i řeč mi vypověděly své služby. Pomalu jsem si totiž začala uvědomovat, co se stalo. Ještě před pár minutami jsem měla pocit, že nikdo na světě nemůže být šťastnější než já. Jenže co bylo, bylo...
Teď procházím neslyšně chodbou, očí zabodnuté do země a z otevřených dveřích na mě šeptem pokřikují spolužáci, co to bylo za kluka a co mi řekla Kobra.
Jenže veškeré hlasy projdou mým uchem, ale mozek je nestačí zpracovávat. Hlava mi třeští a já mám pocit, že se mi každou vteřinu rozskočí. Všechny ty hlasy, stíny a siluety se mi začínají slévat v jednu rozmazanou šmouhu a čím dál více se vzdalují, až mám pocit, že vycházejí z mé hlavy, z mého nitra. Zatmí se mi před očima, všude kolem mě se najednou rozprostře černočerná tma a já cítím, jak mě mé tělo zrazuje a pomalu se sune k zemi. Dál už necítím nic...
.....
"Niki, seš v pohodě?" Slyším odněkud z dálky hlas, který se čím dál více přibližuje. Otevřu ztěžka oči a v tu chvíli se ze všech stran kolem mě ozvou nadšené výkřiky.
"Díky bohu," řekne s radostí v hlase Simča a já na ni zírám s otevřenou pusou.
"Může mi vlastně někdo vysvětlit, co se to se mnou stalo?" řeknu tak trochu naštvaně poté, co se rozhlédnu po pokoji a vidím velkou většinu mých spolužáků, kteří na mě zírají, jak kdybych spadla z Mrasu.
"Simčo?" pohlédnu s nadějí na ni, když se nikdo nemá k odpovědi.
"No... víš..." začne Simona trochu nejistě, "prostě si šla chodbou a vypadala si tak nějak... divně... a najednou... si prostě... zničehonic omdlela."¨
"Když jsme to viděli, tak jsme tě okamžitě donesli sem, aby tě Kobra takhle neviděla," převezmě roli vypravěče Martin, "už tak máš dost velkej průšvih."
"A co se vlastně stalo?" chopí se slova opět Simča. Nemyslíš, že máme právo to vědět?"
Rozhlédnu se ještě jednou po místnosti. Když jsem se předtím zmiňovala o většině třídy, měla jsem na mysli jen ty lidi, s kterýma se dá normálně bavit a můžu jim věřit.
Takových osob tu teď bylo 7. Včetně Simči. Momentálně mé nejlepší kamarádky. Natálii (mé bejvalé nejlepší kamošce) už nevěřím a ani nos mezi očima. Zklamala mě na plné čáře. Ale za jedno jí můžu být vděčná. Díky ní jsem se seznámila s Billem. Kdybych na ní totiž nebyla tak naštvaná, nešla bych přes všechny Kobřiny zákazy ven a tím pádem ani do KOKTEJLBARu.
"Asi jo," svolím nakonec a vyprávím jim mé hádce s Naty, nečekaném trapasu v baru, díky němuž jsem se seznámila s Billem, jak mě šel doprovodit, ale nezacházím do podrobností. Ty jsou určeny jen pro Simču.
Všichni samozřejmě ví o mé lásce k Tokio Hotel a k Billovi, takže je nepřekvapí, když se při barvitém líčení usmívám jako sluníčko, ani smutek, který mě hned potom postihne. Sklopím hlavu do dlaní a snažím se na nic nemyslet.
"Mě furt ale není jasný, jak se mohli Niki&Naty, nejsilnější dvojka, kterou nic nerozdělí, tak strašně pohádat, že už to mezi nimi definitivně skončilo," uvažuje Tomáš nahlas.
Podívám se na něj a po tváři mi steče jedna jediná slza. "O tom teď nechci mluvit."
"Simi?" obrátím se na ni, můžu dneska přespat u tebe?"
"Jasně, to je přece samozřejmost," usměje se na mě povzbudivě a obejme mě kolem ramen.
"Tak... Abysme šli," podívám se na ni prosebně a ona kývne.
"Takže ještě jednou díky vám všem," řeknu směrem k mým "zachráncům", proběhneme se Simčou chodbou a vejdeme do jejího pokoje.
Okamžitě složím své psychicky i fyzicky vyčerpané tělo na volnou postela a Simča se mě zeptá: "Je ještě něco, co bych měla vědět?"
"Je toho spousta," prohodím zamyšleně, "a taky se to všechno dozvíš, ale ne teď..."
Rozumí mi, a už se dál nevyptává. Zhasneme a já se snažím na nic nemyslet. Zkouším vstřebávat ticho a cítím, jak celým mým tělem prostupuje pocit uvolnění. Jenže jakmile si představím Billův nádherný úsměv, hnědé oči a to, jak jsme tam dole stáli jen my dva v objetí, stavidla plná slz povolí a nejdou zastavit. Tichý pláš ale pomalu přechází v hystericky. Slyším, jak Simča vstává z postele a lehá si ke mně. Stiskne mou ruku a mě je hned o něco lépe.
Netrvá dlouho a obě usneme...
.....
Mátožně se vyhrabu z postele. Podívám se na mobil a konstatuju, že teď jsou asi všichni dole na snídani. Dojdu k oknu a zadívám se na místo, kde jsme včera s Billem stáli a začnou mě pálit oči. Ne! Jen na to nemyslet. Přistoupím k zrcadlu. No tě noha! Líčidla už mám od častého pláče skoro smytá, ale tmavé kruhy pod očima se nedají přehlédnout. A teprve teď si to uvědomím! Tahle černobíle proužkovaná mikina, kterou mám na sobě, mi nikdy neříkala pane. Hned se mi o něco zlepší nálada. Bill má 2 důvody, proč mě zase vidět. Za prvé jsme se přece vsadili, sám mi připomínal, ať na to nezapomenu a jestli nechce přijít o svou oblíbenou mikinu... Utěšuje mě představa, že kdyby se přece jen neobjevil, mám na něj alespoň nějakou vzpomínku.
Zajdu do koupelny, opláchnu si obličej, nalíčím se jako obvykle, ale únavu zamaskovat nedokážu. Včerejší večer mě poznamenal. Vlastně na celý můj budoucí život!
Vrátím se zpátky do pokoje. Simča ještě nepřišla. I přes všechny vnitřní zákazy se proti své vůli vykloním z okna. A samým úžasem málem přepadnu.
"Bille?" řeknu nevěřícně a jmenovaný se ihned otočí po hlase.
Jakmile mě spatří, zářivě se usměje.
"Princezna se nám probrala nějak předčasně, ne?" pronese s vážnou tváří a já i na tu dálku vidím, že mu pocukávají koutky. Nechápavě na něj hledím, ale on mě nenechá dlouho v mé nevědomosti. "Jsem rád, že spanilá princezna můž sem ke mně přijít po svých a já se nemusím prosekávat vším tím trním. Navíc sem si na hotelu zapomněl meč."
V tu chvíli jsem doma, jakmile se podívám dolů a uvidím divoce rostoucí šípkové růže. Odpovím mu ve stehném duchu: "Ale Růženka je stejně ještě furt unavená a navíc neví, jestli si z ní spanilý zachránce nedělá náhodou blázny." Líbezně se usměju.
"Nedělá," oplatí mi úsměv.
"Tak že jste to vy..."
Zabouchnu okno a jako kulový blesk tryskem vystřelím z pokoje, schody beru po třech, prolítnu kolem otevřených dveří jídelny, ale Kobřin bystrozrak opět nezklame. "Reichlová?"
Jenže to už jsem venku a padnu Billovi přímo do náručí. Ohlédnu se a vidím Kobru, jak za mnou vyběhla, a když poznala Billa, zarazila se, pokrčila rameny a s nevěřícně kroutící hlavou odešla.
"A já už se bál, že mě Šípková Růženka nechá ve štychu," řekne Bill smutně a to už se smějeme na celé kolo, až naším veselým přilákáme ostatní spolužáky. Ti vyběhnuvší ven na nás koukají s otevřenou pusou.
Bill si jich ale nevšímá. "Musím hned běžet," omlouvá se, "večer máme koncert. A tak sem si říkal, že bys možná chtěla přijít..." Usměje se a podá mi VIP vstupenku.
"Přujdu ráda. Teda přišla bych. Nepustí mě. Pohodím hlavou směrem, kde tuším Kobřinu přítomnost.
"S tím myslím nebudou už problémy," řekne Bill tajemně a já na něj nechápave pohlédnu.
On se však se mnou rozloučí ´Tak večer, princezno´ a odklusá pryč.
Projdu udiveným davem spolužáků zářící jako sluníčko, ale jednu poznámku přeslechnout nemohu. "Pch. Vidíte jí, nádheru." A autorem je Naty.
Podívám se jí zpříma do očí. "Teprve teď sem pochopila, jaká seš nepřející mrcha. Ale vlastně jsem ti chtěla poděkovat, Naty. Za Billa. Ty seš původce našeho seznámení." Otevře pusu, ale nezmůže se na odpověď. Všichni, co dosud jen přihlíželi se rozesmějou a začnou si z ní utahovat. Myslím, že skončila i u nich.
Nemrzí mě to. Teď už ne. Než takovou kámošku, radši žádnou.
Projdu vchodovými dveřmi, myšlenkami někde na koncertě a cestu mi zastoupí Hádková alias Kobra.
A jéjé. Ještě jeden malý problém...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ohodnoť povídku "Školní výlet v Německu" známkou jako ve škole :-)

1 100% (2)
2 0% (0)
3 0% (0)
4 0% (0)
5 0% (0)

Komentáře

1 TokioLuc!nka TokioLuc!nka | E-mail | Web | 17. ledna 2008 v 19:14 | Reagovat

Úpe bazwadná pOwídka xD hlawně s ta část s tOu RůženkOu mě dOstala xD xD... jenOm by mě zajmalO, plOč nepOkračuješ x( x(... jinag bezwadnéééé x)))) x*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.